Ti nejstarší z nás dodnes pamatují doby, kdy mohli mluvit prakticky jenom s těmi lidmi, kteří se vyskytovali v jejich bezprostředním okolí. Samozřejmě proto, že i kdyby za svých mladých let křičeli z plných plic, jejich hlas by příliš daleko nedolehl.
Ovšem to už je – jak je každému z nás dobře známo – dávná minulost. Lidé se potřebovali už dávno domlouvat i s těmi, kteří byli mimo fyzický dosah, a proto spatřily světlo světa telefony.
Jak je logicky odvoditelné, nebyly ony první telefony žádným zázrakem. Daly se využít k tomu, aby si člověk promluvil s někým jiným, ovšem šlo o přístroje, které nic než právě toto nenabízely. A navíc byla i tato služba zprvu krajně nedokonalá, protože se samozřejmě využívaly jen pevné linky, tedy přístroje připojené k telefonní síti šňůrou, a tyto byly obvykle odkázány na využití rovněž primitivních telefonních ústředen. Tehdy to byl vrchol pokroku, jenže ony doby už jsou dávno ty tam.
Potřeby lidí v průběhu dlouhých desetiletí vzrostly, uživatelé začali klást na telefonní přístroje stále větší a větší nároky, a je nasnadě, že jim v tom výrobci takových přístrojů a poskytovatelé telekomunikačních služeb museli maximálně vyjít vstříc.
A tak se staly telefony nejprve mobilními, odpoutanými od šňůry, a pak začaly postupně ‚moudřet‘, tedy nabízet kromě možnosti někam si zavolat i další služby. Nejprve jen možnost posílání krátkých textových zpráv a hraní několika primitivních elektronických her, posléze ale víc a víc.
A dnes tu tak máme smart telefony. Tedy hezky česky telefony chytré. Takové, jež toho svým majitelům a uživatelům nabízejí spoustu.
U takových chytrých telefonů už dnes lidi neudivuje snad ani to, že se s nimi dá kromě zmíněného volání a posílání SMS i dostat na internet, že se do nich dají stahovat a následně využívat nejrůznější aplikace, že se zde dají hrát stále dokonalejší hry, že je lze využít třeba i k navigaci… A tím to určitě ještě neskončilo.
