Kdyby bylo snadné být soukromým podnikatelem, byl by tímto dnes pomalu každý. Protože každý by chtěl mít živnost, kterou by mohl řídit, dělat si v ní, co se mu jenom zamane, čerpat z ní velké peníze a za ty si žít jako král. Jenže soukromý byznys takový není. Není to s ním tak prosté, jak by si snad mohl leckdo neobeznámený s pravým stavem věcí myslet. A protože podnikání nese kromě naděje na zbohatnutí i riziko klidně i nezvládnutelných potíží, ne každý se do něj hrne. Mnozí tak raději vsadí na jistotu v podobě zaměstnaneckého poměru, kde si člověk v daný čas přijde do práce, v daný čas si zase odpíchne, dostane dohodnutou výplatu a jde si s čistou hlavou po svých, zanechávaje na místě majitele firmy, jehož úkolem je postarat se o to, aby i v dalších dnech, týdnech, měsících a snad i letech bylo co dělat a za co existovat.
Podnikatelé to tedy mají snazší a současně i těžší než řadoví zaměstnanci. Což ale ne každého odradí. Protože pro někoho je takové podnikání posláním, pro někoho výzvou, pro někoho jedinečnou možností seberealizace. A pro někoho třeba i vyslovenou jedinou nadějí, jak se uživit. To se liší případ od případu.
A proto mezi sebou máme spousty rozmanitě podnikajících lidí. Jsou tu ti, kdo se stávají osobami samostatně výdělečně činnými, máme tu majitele společností s ručením omezeným, akciových společností či kdo ví jakých typů byznysu ještě. A tito se starají o to, aby i oni, i jejich zaměstnanci nějak vyžili, aby se jim vedlo co nejlépe.
Což je jedině dobře. Protože ti z podnikatelů, kteří se chtějí mít dobře, musí až na nekalé výjimky dělat něco pro ostatní, pro ty, jimiž jsou placeni. Protože soukromníkům zadarmo nikdo nic nedá. Někteří z podnikatelů nabízejí veřejnosti své zboží nejrůznějších druhů, někteří poskytují tu takové a tu onaké služby, a tím jsou prospěšní ostatním a jejich prostřednictvím i sobě.
A proto je soukromý byznys určitě důležitý. Nejen pro ty, které živí, ale i pro zákazníky, potažmo celou společnost.
