Soukromí podnikatelé jsou stejně jako všichni ostatní lidé takzvaně z masa a kostí. Ve své podstatě se tedy neodlišují od jiných skupin lidí, jako jsou například zaměstnanci, penzisté, lidé pobírající nějaké ty sociální dávky a podobně. Ovšem ve srovnání s těmi ostatními zmíněnými i nezmíněnými mají pochopitelně i svá specifika, která je odlišují. A mezi to, čím se liší ti, kdo provozují svůj vlastní byznys, od těch ostatních, patří třeba otázka pracovních podmínek, příjmů a podobně.
Soukromí podnikatelé jsou v zaměstnání sami svého štěstí strůjci. Sami se mohou rozhodnout, co, kdy a jak budou dělat, a nikdo je nemůže přinutit, aby dělali něco, co jim nevyhovuje. Samozřejmě pomineme-li skutečnost, že jsou takoví soukromníci existenčně závislí na přáních jejich zákazníků, a neodpovídá-li jejich činnost tomuto, mohou třeba i lehce zkrachovat.
Takoví podnikatelé ale také mohou hodně a úspěšně pracovat, a v tom případě se mají lépe než nějací obyčejní zaměstnanci. Protože nejsou omezováni tabulkovým platem, nezávisí na vůli či svévoli zaměstnavatelů. A to jim může zajišťovat klidně i hodně velké příjmy, což je nesporná výhoda.
A tak se některým z nás soukromý byznys vyplácí a někteří z nás se do něj i pustili a nedají na něj dopustit. A budiž jim přáno, protože si tito musí každý svůj úspěch zasloužit. Nikdo soukromým podnikatelům nic jen tak pro nic a za nic nedá, tito si to musí sami zasloužit a mají jen to, na co si vydělají.
A proto se také mnozí z nás do podnikání dosud nepustili a třeba nikdy ani za nic nepustí. Protože ne každý má dost schopností a zodpovědnosti. A mnozí nemají vlastně ani podmínky pro spuštění něčeho, co by jim vyhovovalo, čím by se mohli efektivně zaobírat. A pro ty je daleko lepší volbou zaměstnanecký poměr, třeba právě u nějakého toho podnikatele. Každému co jeho jest.
