Když člověk zvažuje, čím se bude jednou živit, pochopitelně musí brát ohled na kdeco. A když zváží své možnosti a schopnosti, nejednou možná dospěje k názoru, že je tím pravým pro něj soukromé podnikání. A může tomu tak skutečně i být. Protože pozice zaměstnance není vždy právě ideální, a navíc není nikdy jisté, že člověk nalezne práci právě v oboru, který je pro něj jako dělaný. Zatímco podnikat může kdokoliv v jakémkoliv oboru, na který tento má, pouze s rizikem, že mu možná taková práce nebude vzhledem k nasycenosti trhu a nízké poptávce dostatečně vynášet.
A proč se na dráhu soukromého podnikatele vydat nebo naopak nevydat? Je tu několik zásadních věcí, jež takové rozhodnutí ovlivňují, jež rozhodují o tom, zda někdo svůj byznys rozjede nebo ne.
Určitě je tu nezbytné si uvědomit, že je každý podnikatel sám svého štěstí strůjce. Že daří-li se mu dobře, může si to užívat, jenže nedaří-li se, je na to sám a nemá na koho se vymluvit, na koho to svést a zbavit se tak zodpovědnosti.
Pak je nutno akceptovat, že takový člověk často nemá pevnou pracovní dobu, že musí být flexibilní a přizpůsobovat se těm, kdo mu dají vydělat.
Nutno je počítat i s tím, že potřebuje-li podnikatel nějaké dodavatele, musí si je sám najít a dohodnout se s nimi na akceptovatelných podmínkách. A zrovna tak si musí soukromník sám najít i své odběratele, zákazníky, kteří budou mít o jeho služby zájem a dost dobře mu za ně zaplatí. Aby se z toho i po odečtení všech povinných odvodů dalo žít.
Soukromník prostě musí zařizovat vše, co se jeho živobytí týká. Nikdo mu neříká, co má dělat, ale nikdo z něj také nesejme břímě odpovědnosti, pokud se nebude dařit. Každý, kdo podniká, tak činí výhradně na vlastní triko. A proto to s ním může dopadnout jak dobře, tak i přímo tragicky. Může se cítit jako v nebi stejně jako se ocitnout až na samotném dně.
A to nelze nikdy spouštět ze zřetele.
