Někteří lidé stráví třeba i celý svůj produktivní život v pozici zaměstnanců. Někteří proto, že jim to nevadí, jiní dokonce proto, že jim to vyhovuje, a někteří dost možná i proto, že se obávají samostatnosti a než by se postavili na vlastní nohy, raději akceptují, že pracují pro někoho a jenom plní příkazy.
Ovšem jsou i jiní, a těm by bylo něco podobného takříkajíc proti srsti. A ti se s podobným osudem nesmiřují a jednoho dne se vydávají na dráhu soukromých podnikatelů. Vrhají se na nejrůznější soukromé aktivity, rozjíždějí svůj byznys v oboru, jenž jim nejlépe vyhovuje, pro který mají předpoklady a do kterého se také chtějí pustit.
A čím se pak ti, kdo provozují svůj vlastní byznys, liší od těch, kdo se nechají u někoho zaměstnat? Zásadním rozdílem je tu to, že soukromníci pracují sami pro sebe, tedy jsou svými pány, kteří rozhodují sami o svém osudu. Tito nejsou závislí na tom, co jim šéf nakáže, nemusí akceptovat takovou výplatu, jakou jim nadřízení dají. Jsou prostě svého štěstí strůjci.
Ovšem zatímco to může být výhodou těch, kteří podnikají, může to být i jejich prokletím. Protože oni za sebe odpovídají, oni nesou veškeré břímě rizik, jež s podnikáním neodmyslitelně souvisí. A když se tak přestane byznysu dařit, jsou to podnikatelé, kteří se musí zasadit o nápravu a kteří nesou všechny těžkosti, jež to obnáší. Nikdo z podnikatelů nemůže být v klidu, když jde firma, jež ho má živit, ke dnu.
A proto se dá i nedá podnikatelům závidět. Někdy se tito mají a někdy také nemají. Někdy si žijí jako v bavlnce, někdy sotva přežívají a někdy jsou třeba i docela na mizině, zcela ztraceni.
A proto sice lze na podnikatelích leccos obdivovat, ale nelze jim vesměs moc závidět. Protože jsou tito možná někdy úspěšní, ale někdy by s nimi člověk neměnil. Protože oni nemají jistý ani ten tabulkový plat, jaký mají státní zaměstnanci. A je jen na nich, bude-li třeba už i v příštích dnech aspoň co jíst.
