Všichni práceschopní lidé by se měli živit svou prací. Ale to už dnes pochopitelně neznamená, že by tito museli bezpodmínečně pracovat coby zaměstnanci pro nějakou cizí nebo státní firmu. Tito se mohou klidně i osamostatnit a stát se podnikateli, provozujícími svůj vlastní byznys. Na rozdíl od minulosti už totiž není podnikání ani zakázané, ani zavrženíhodné. Je to prostě práce jako jakákoliv jiná, pouze s tím rozdílem, že má logicky svá specifika, která činí podnikání v některých oblastech výhodnějším než zaměstnanecký poměr a v některých oblastech právě naopak.
Ten, kdo se chce vydat na dráhu soukromého podnikatele, tak tedy může učinit. Nic mu v tom nebrání. Ovšem přesto by se do toho neměl nikdo pouštět zbrkle a bez rozmyslu. A to proto, že je tu každý sám svého štěstí strůjcem, nikdo tu nemá nic jisté, a tak by se mohly chyby vzniklé kvůli neuváženému jednání třeba i krutě vymstít. A krachujícímu podnikateli by se určitě nikdo nepřiřítil na pomoc.
Je třeba vědět hlavně to, co chce člověk dělat. To dá rozum. Chtít podnikat a nevědět v jakém oboru by se rovnalo přešlapování na místě, a tím se zkrátka vydělat nedá.
Dále je třeba si ujasnit, zda člověk zvládne to, pro co se rozhodne. Pokud by se chtěl dejme tomu absolvent zvláštní školy vydat na dráhu soukromého vědce, bude mít asi takové naděje na podnikatelské úspěchy jako beznohý maratonec či plavec, který neumí plavat.
Je třeba také vědět, co bude potřeba zajistit dříve, než se s takovým podnikáním začne, a z čeho se to zaplatí. Protože je jenom minimum podnikatelských aktivit, jež lze provozovat takzvaně na koleně, bez ničeho.
A teprve pak se do toho dá pustit. S tím, že si podobným byznysem člověk možná vydělá. Ale možná také ne. Protože ani ten nejschopnější z nás nemá jistotu, že to vždy vyjde. Ale kdo ví. Třeba to klapne a bude to nakonec stát za to.
