Možná už vás někdy napadlo, že by vůbec nebylo špatné pustit se do podnikání. Někoho, kdo je jenom zaměstnancem, to může napadnout například ve chvíli, kdy brzy ráno vstává do práce a s kruhy pod očima si říká, že být majitelem vlastní firmy, ještě by si pospal a nechal své zaměstnance, aby takto brzy ráno pracovali za něj. Tohoto pak může přepadnout podobná myšlenka ale i večer, kdy jde tento po koukání na televizi na kutě, zatímco v jeho představách ten, kdo provozuje vlastní byznys, právě někde užívá víru nočního života, na který tento na rozdíl od běžného zaměstnance má. A ještě více v tomto posledně zmíněném ohledu závidí ti, kdo do práce nechodí a mají tak zákonitě jen nevalné dávky, ti, kdo sice nemusí ráno vstávat za rozbřesku, jenže si nic moc neužijí, užijí-li si vůbec něco.
Zmínění lidé tedy podnikatelům závidí. To ovšem jedině proto, že zase až tak dobře nevědí, co takové podnikání obnáší. Netuší, co musí podnikatel nejednou všechno učinit, aby se vůbec udržel nad vodou, nemají potuchy o tom, jakým je takový byznys vlastně hazardem. Protože je skutečností, že se tímto dá vydělat, a to klidně i hodně, ale rozhodně se tu nikdo solidní nestane bohatým jenom proto, že má svoji vlastní firmu.
A takový byznysmen tak vlastně na oplátku nejednou závidí obyčejným zaměstnancům. Závidí jim, že tito mají svoji jistou pracovní dobu, že ví, kdy budou moci jít domů, zatímco on musí skákat tak, jak jeho obchodní partneři pískají. Závidí jim jejich dohodnuté nebo tabulkové platy, které jsou v podstatě zaručené, na něž nemá vliv konjuktura či naopak recese, ne-li přímo krize.
A tak prostě závidí nepodnikatelé podnikatelům a naopak. A někdy logicky oprávněně, zatímco jindy ne. A tato závist zřejmě nikdy neskončí. Protože se podnikatel vesměs nezřekne své firmy, i když to tu nemá snadné, a zaměstnanec zase nevzdá ‚smrádek, ale teplíčko‘, nevymění vrabce v hrsti za holuba na střeše. Každý chce to své, i když ‚se ten druhý má mnohem líp‘.
