Na první pohled by se mohlo zdát, že hry jsou především doménou dětí. Není tomu tak. I dospělí, ačkoliv to mnohdy nechtějí přiznat, se jim oddávají se stejným gustem. I oni totiž milují soupeření, a je jedno, jestli se jedná o fotbal, či o Člověče, nezlob se, nebo poker.
Jediný problém je, že dětské hry nám v pozdějším věku připadají příliš jednoduché. Nepředstavují dostatečnou výzvu. I proto existuje tolik variant pro dospělé. Například šachy děti příliš nehrají, avšak jsou považovány za vysokou hru.
Potřebu soupeření pak nejlépe naplňují nejrůznější sportovní hry, z nichž je momentálně nejpopulárnější fotbal a hokej, a to jak mezi dospělými, tak i mezi dětmi.
Samozřejmě se můžeme ptát, kde se v nás ta potřeba hrát si bere. Všimněme si, že to není výlučně lidská vlastnost, nýbrž i většina živočichů si ráda hraje. Ti, kteří jsou považováni za nejinteligentnější, si pak tuto vlastnost zachovávají i v dospělosti.
Klasickým příkladem mohou být psi a kočky, ale hry jsou obvyklé i mezi dospělými delfíny či ptáky jako jsou krkavcovití. Zdá se tedy, že se jedná o poměrně důležitý evoluční mechanismus. Proč se ale vyvinul?
Původním cílem her je, aby se mláďata bez rizika naučila dovednostem, které budou potřebovat ve svém dospělém životě. A právě s chutí učit se je spojena i touha si hrát. Může také sloužit k tomu, abychom si určili, kdo z nás je lepší, aniž bychom riskovali zranění či si museli nějak ublížit.
Proto bychom se za to, že si hrajeme i v dospělém věku, ať už se jedná o videohry, sport, karty, či stolní hry, neměli příliš stydět. Je to naprosto přirozené, a umožňuje nám to jednak učit se novým věcem, bystřit rozum a taktické myšlení, ale i zlepšovat fyzičku. A to rozhodně není nic špatného. Přeci jen, nikdy nemůžeme vědět, kdy se nám tyto dovednosti mohou v budoucnu hodit.
