A pokud si snad někdo pořídí jeden podobný exemplář výpočetní techniky, někam si ho postaví a pak na něj víceméně ani nesáhne, sice může na první pohled vzbuzovat dojem někoho, kdo splňuje kritéria typická pro moderního člověka, ale tímto se ve skutečnosti nestane.
Aby totiž někdo byl počítačově gramotný, musí také zvládnout přinejmenším uživatelské základy, a to obnáší nezbytně i znalost elementární terminologie. Vždyť ten, koho nachytají na švestkách třeba tehdy, když ani nedokáže definovat pojem hardware, se spolehlivě znemožní mezi všemi, kdo od něj alespoň povědomí o problematice výpočetní techniky očekávají.
A co že se tedy za pojmem hardware skrývá?
V případě běžných uživatelských počítačů jde především o počítačovou skříň, monitor, klávesnici, myš, elektrický zdroj, základní desku, sběrnici, mikroprocesor, operační paměť, pevný disk, grafickou, zvukovou a síťovou kartu a různá vstupní a výstupní zařízení, jako jsou tiskárny, skenery a podobně.
Tedy je to to, co člověk může uchopit do ruky, co může vidět na vlastní oči a třeba si to pustit na vlastní nohu, do čeho může (pochopitelně zbytečně) praštit nebo kopnout, kdykoliv to nefunguje tak, jak to fungovat má.
Ale je logické a všem obeznámeným lidem zřejmé, že trestat hardware za to, že něco nefunguje, nemá smysl. Protože tím se nic nespraví. Rozhodně tedy ne v případě, že je sice hardware první na ráně, ale za problémy nemůže tento, ale naopak software. Který se nám může virtuálně posmívat, protože tomu nic udělat nemůžeme. Ten je totiž na rozdíl od hardware nehmotný a člověkem neuchopitelný.
